Děkuji za sdílení příběhu autorce článku M. K.!
"Můj život začal tak, že moje maminka měla komplikovaný porod, a skoro jsme během něj obě zemřely.
Zjevně jsem byla hyperaktivní už v mamce, protože jsem se zamotala do pupeční šňůry
a byla jsem po porodu přidušená. Z toho mám asi to, co z velké části tvoří moji osobnost – ADHD.
Jedna paní učitelka, druhá paní učitelka,...
Moje první vzpomínky na komplikace s autoritami jsou už z doby, kdy jsem chodila do školky.
Když koukám na záznamy z besídek, tak vidím, že paní učitelky mě (na rozdíl od ostatních dětí) přidržovaly před zraky všech těch dětí a jejich rodičů. Před očima mých rodičů. Mně to tehdy bylo jedno, ale jak se asi cítili chudáci rodiče…
Přidržovaly mě, protože jsem se moc hýbala.
Kdyby ale problémy ve školce skončily u držení při besídkách…
Doteď si pamatuji na tu temnou místnost. Ano. Byla jsem tehdy prtě, tak tato vzpomínka nebude asi naprosto přesná, ale vzpomínám si, jak jsem jednou po obídku nemohla usnout s ostatními dětmi a pravděpodobně jsem je rušila. Paní učitelka situaci vyřešila tak, že mě odvedla do takové menší místnosti obepínající malou dětskou matraci. Zavřela mě do místnosti s vysokou dřevotřískovou stěnou, bez oken, bez čehokoliv. Tehdy jsem to nikomu (ani rodině) neřekla, poněvadž mi to jako dítěti nepřišlo zvláštní a myslela jsem si, že si to zasloužím a je to standardní učitelský postup.
Se základní školou toho do mého života přišlo opravdu hodně, a tehdy mi bylo poprvé oficiálně diagnostikováno ADHD.
Kromě obřího snížení sebevědomí spolužáky, kdy jsem devět let vkuse poslouchala zejména kruté posměšky na můj vzhled a na mé „divné“ chování, jsem přes veškeré peripetie byla diagnostikována. Dodnes vzpomínám na tu paní učitelku, díky které mám svoji diagnózu.
Byla to naše třídní učitelka. Neměla nás asi moc ráda, protože jsme od ní slýchali, že jsme nejnevychovanější a nejhorší třída ze všech. Nicméně já jí k srdci asi úplně nepřirostla, protože jsem od ní měla už od samého začátku často smutné smajlíky a postupně hojně poznámek a důtek. Těch důtek mi sehnala dost. Domnívala se totiž, že jsem nevychovaný spratek. Domnívala se, že mě moji rodiče (kteří mě vychovávali vždy skvěle) nevychovávali.
Jednoho krásného dne podala mým rodičům podnět, že bych já, žákyně druhé třídy základní školy, měla být zkontrolována na psychiatrii. Rodiče mě tehdy tedy vzali na psychiatrii v Thomayerově nemocnici, kde mi byl předepsán Ritalin. Totální neúspěch. Měla jsem po něm hrozné depresivní stavy a všeobecně se má situace zhoršila. Rodiče na mé utrpení nemohli koukat, a tak Ritalin u mě opět postupně vysadili. Naštěstí.
Deprese pominuly, ale má (dle paní učitelky) nevychovanost pokračovala, a tak rodiče se mnou poslala do Pedagogicko–psychologické poradny na Vinohradech. Tam mi pomocí úžasné psycholožky bylo přes testy diagnostikováno ADHD. To paní učitelce tak docela „utlo tipec“, protože zjistila, že skutečně nejsem nevychovaná, nemůžu za to, jaká jsem a musí mě respektovat. Zbytek základní školy v tomto ohledu proběhl tedy v pořádku.
ADHD a "sranda" zvaná úzkost
Avšak s pubertou se k mému ADHD přidala „sranda“ zvaná ÚZKOST, která mi později také byla i diagnostikována.
Všeobecně úzkosti jsou peklo. Moc přemýšlím nad vším, až občas zajdu do naprosto nelogických úvah, jak bídně může to, nad čím přemýšlím, dopadnout. Přitom většinou vše dopadne úplně v pohodě. Bohužel tím trpí mé okolí, protože ačkoliv mi někdo podá na moje úvahy logické vysvětlení, jak to pravděpodobně dopadne, můj mozek stejně nadále věří tomu negativnímu konci, co si vsugeroval. Mohu se vnitřně přemlouvat, že všechno to negativní je kravina a stejně tomu mozek nevěří. Je mi líto lidí, kteří se mě snaží vcelku marně vždy přesvědčit, že vše bude v pořádku. A moc si těchto lidí vážím.
A právě takové negativní myšlenky jsem měla i před a u souborných zkouškách na střední škole. Úzkosti tehdy byly nesnesitelné, a tak jsem zašla za naší profesorkou a zároveň psycholožkou, že bych potřebovala na úzkosti prášky, protože to nezvládám.
Po domluvě jsem zašla za jí doporučenou psychiatričkou, která mi předepsala nejdříve lék, který mi absolutně nepomohl, a byla jsem po něm pouze ospalá a více nesoustředěná. Poté mi předepsala další, který mi rovněž nepomáhal. Byla jsem po něm taková smutná. Když nepomohl ani ten, tak jsme ozkoušely jiný. Člověk by si řekl, že když mi tedy nepomáhají léky na úzkosti, tak je třeba řešit ADHD, které možná úzkosti způsobuje. Ne, ani nové léky nepomáhaly. Prášky jsem tedy vzdala. Rozhodla jsem se postavit úzkostem i ADHD bez léků. Tohoto kroku se držím úspěšně nadále. Je to těžký boj, ale zvládám ho. A je sladké cítit, že skutečně začínám svoje duševní onemocnění porážet.
Ale abych tuto psychiatričku nehanila, tak musím říci, že mi velmi pomohla s mým problémem s nízkým sebevědomím a dala mi kontakt na chirurga, který mi pak plastickou operací napravil to, kvůli čemu se mi smáli spolužáci na základní škole. V tomto mi hrozně pomohla a jsem jí za to doteď vděčná.
Každopádně, souborné zkoušky samozřejmě dopadly dobře, jak mi říkal každý. Prošla jsem si plastickou operací, která mi zlepšila sebevědomí a hurá k maturitě!
Od prvního diagnostikování mého ADHD jsem měla na papíru potvrzení mé diagnózy s popisem, jak je třeba zacházet s žákem s touto diagnózou. Tyto papíry z každé kontroly mi pomáhaly od 1. stupně základní školy do konce školy střední. Většina učitelů na střední škole byla ochotna respektovat tyto podklady, to, kým jsem a to, jaká je má diagnóza.
Chemie, psychoterapie a knihovna
Úspěšně jsem odmaturovala a tehdy začala etapa, kdy jsem nevěděla, co dál. Šla jsem na zemědělskou univerzitu, protože odjakživa doma mám minizoo, a chtěla jsem se proto i věnovat zvířatům, ale tam jsem kvůli chemii po týdnu odešla. Chemie, stejně jako fyzika a velké procento matematiky, mi nejde, poněvadž postrádám myšlení, které je k tomu třeba. Samozřejmě lehké výpočty zvládám, ale u složitějších úkonů mám problém, protože jejich řešení prostě nevidím a nevnímám jako logické. Odchod ze zemědělské univerzity bylo obřím zklamáním sebe sama. Přišlo mi, že jsem zklamala sebe a hlavně rodinu. Babička nemohla z politických důvodů na vysokou školu, tak jsem jí chtěla potěšit tím, že já ji vystuduji. Nedala jsem to, a tak jsem školu opustila. Teď už vím, že rodina se na mě absolutně nezlobí a jsou na mě hrdi i přesto.
Rozhodla jsem se, že bude lepší, když začnu pracovat. Nechtělo se mi ale nic, padla jsem do jakéhosi smutku, a tak jsem si řekla, že je třeba zajít na psychoterapii. Nechtěla jsem valit své problémy na lidi kolem mě.
Na psychoterapii jsem docházela vícero týdnů, ale došlo mi, že jediné, k čemu paní psychoterapeutka došla, je, že mým jediným problémem je můj táta, který ale mým problémem nebyl. Táta jen nechtěl, abych mrhala svůj čas bytím na pracáku, když si můžu najít práci a neutápět se v negativních úvahách. Po nějaké době jsem cítila po ránu velkou úzkost vždy, když jsem k ní ten den měla jít. Tehdy mi došlo, že opravdu tohle není dobře, a tak jsem z terapie odešla.
Přemýšlela jsem a konzultovala s blízkými co dál. A protože mám maturitu na střední škole věnující se knihám, tak jsem poslala mé CV do Městské knihovny v Praze. Tohoto kroku nelituji ani trochu, protože zde doteď již skoro třetím rokem stále pracuji a jsem ve své práci vysoce spokojena. Kolektiv je parádní, někteří z kolegů a kolegyň jsou pro mě fakt důležití lidi a cítím se, že v tomhle kolektivu mám konečně pochopení. Cítím, že v tomto kolektivu jsou lidi, kteří mě chápou. A rovněž cítím, že ačkoliv se zde ví o mé diagnóze, jsem respektována stejně jako ostatní a věci jsou mi vysvětlovány tak, jak potřebuji. Je to skvělé. Navíc tato práce přináší stále něco nového, což se hodí, protože dělat stále totéž dokola je pro mě unavující. Vím, že jsem v tuto chvíli na správném místě, že tam patřím a že jsem si skvěle vybrala. Mám ráda svou práci.
Jsem jiná a je to dobře
A co říci na závěr?
Myslím si, že je ADHD neuvěřitelně podceňováno. Jsme často označováni za nevychované spratky se špatnou výchovou a tím to ti, kteří nás tak označují, smetou ze stolu. Už však nemyslí na to, jak strašně pracné je s tím fungovat. I jako dítě, i jako dospělý jedinec. Je to hrozné být označována za divnou nebo za infantilní naivní dětinu, jen protože se chovám trochu jinak kvůli mojí diagnóze. Jsem podivín, protože kvůli mojí diagnóze mám hyperfixaci na hodně věcí. Měla bych ale říci, že spíše DÍKY mojí diagnóze mám hyperfixace. Mám hyperfixaci na muziku a díky tomu se teď učím na kytaru, užívám si koncerty a zajímají mě všechny ty hudební skupiny, které poslouchám. A že jich je.
Díky muzice jsem poznala i mého nejlepšího kamaráda!
Dále je třeba zmínit lidi kolem mě. Rodina, přátelé, kolegové. Všichni ti, co tu pro mě jsou a jsou ke mně ohleduplní, ti jsou pro mě hrdinové. Ti, co mě neopustí, když mě poznají a poznají proč jsem, jaká jsem. Je strašně důležité mít v někom oporu, když se každý den perete se svojí nemocí, ač je duševní. A je taky hrozně fajn, když se máte komu svěřit a ta osoba se snaží Vám pomoci. Takové lidi v životě mám a hrozně si jich cením. Stále přemýšlím, jak to, že třeba můj kamarád, kterého jsem poznala díky jeho koncertům a znám se s ním už snad 8 let, ještě „drží“ a je stále můj kamarád. Jak to, že se na mě nevykašlal? Je to úžasné mít takové lidi za přátele a moc si jich vážím.
Taky si hrozně vážím našich zvířátek. Když mi přijde, že všem jen vadím, tak přijdu domu a přiběhne ke mně hned naše fenka a s obřím nadšením mě přivítá. I ona, ta zvířátka, tu pro mě jsou. Navíc akvárium s rybkami a krevetkami je velmi uklidňující, když na něj při úzkostech hledíte.
Důležitým člověkem v mém životě jsem ale taky já. Já, protože ač mi život hází občas klacky pod nohy, jsem tu a zlepšuji se v boji proti svým nemocem. Já, protože se nehodlám změnit pro potěšení jiných. Já, protože jsem jiná, a to je na mě vlastně dobré. Proč být naprosto stejná jako ostatní? Proč něčím nevybočovat?
ADHD a občasné úzkosti jsou součástí mojí osobnosti a musím říct, že díky tomu jsem i (občas asi až moc) vzorný pracovník a odvádím svou práci dobře. Samozřejmě občas také chybuji, ale kdo ne. Jsem jen člověk.
Kvůli ADHD Vám řeknu prdlačku o anorganické chemii, ale za to Vám dokážu převyprávět celý příběh Beatles včetně každého jejich alba. Dokážu popsání životních příběhů členů a říct, co je to sitár. Něco mi fakt nejde, ale v něčem se orientuji až moc dobře.
Ozkoušela jsem si za třiadvacet let svého života dost věcí. Prošla jsem pod rukama tolika psychologů a psychoterapeutů, psychiatrů. Někteří mi pomohli, někteří spíš ne, ale všichni mi něco dali. Byly to životní lekce. Čeká mě toho ještě hodně, ale můj život je teď velmi v pořádku. Občas se s někým nepohodnu, občas něco pokazím, ale musím říct, že se mám skvěle. Bojuji úspěšně jak s ADHD, tak s úzkostmi, a je to úplně nádherný pocit vítězit. I když jsem dětina, i když jsem ta naivní trubka, jsem šťastná.
Jen doufám, že ADHD někdy bude bráno víc seriózně. Hrozně mě trápí, když mi známí, kteří znají mou diagnózu, sdělí, že ADHD neexistuje a že jde jen o nevychovanost. Mrzí mě, když děti s touto diagnózou jsou brány méně seriózně než děti s jakoukoli jinou diagnózou psychologického rázu. A nejen děti, i puberťáci a dospělí lidi.
Doufám, že budeme mít my, ADHD lidi, brzy respekt, který si zasloužíme."