top of page

"Prostě bejt člověkem" aneb Komunikace v kontextu jazyka zotavení s lidmi prožívajícími akutní stavy

Aktualizováno: 25. 2.

Komunikace je jedním z “mých” témat. Vyjma toho, že se v životě docela hodí, mě v podstatě živí. V rámci práce krizové interventky a peer/psychoterapeutky, ale i v rámci lektorování. Tam si přijdu trochu jako pokrytec. Lektoruju o komunikačních dovednostech a minimálně 5x do týdne se v přímé práci s pacientem/pacientkou ocitnu v situaci, “kterou nás neučili”, jak s oblibou říká moje kolegyně. V takovou chvíli mám na vteřinu v hlavě úplně prázdno a zpracovávám si obsah sdělení, které mi bylo adresováno. Je tomu z různých důvodů:

  • sdílená zkušenost je intenzivní a pro pacienta/pacientku hodně bolavá,

  • sdílená zkušenost je sdělená intenzivní formou, např. hlasitějším způsobem, než jsem zvyklá komunikovat já sama,

  • stanu se součástí situace, která může eskalovat, např. při nedorozumění mezi dvěma pacienty/pacientkami.

Každá tahle (a mnoho dalších!) situace může mít nespočet podob. A člověk sebevíc zkušený (nemyslím sebe, já jsem v praxi zatím 5 let) má jen určitý zásobník dovedností, do kterých může sáhnout. Je ale na něm, aby vybral tu - dle něj - nejvhodnější, aby ji vhodně modifikoval na konkrétní situaci, aby se adaptoval na podmínky situace, aby ji (i sebe!) dokázal dobře udržet a "obejmout". Troufnu si říct, že nikdy nemůžeme být připraveni na všechno, ale zároveň být připraveni na všechno musíme. Proto je za mě nesmírně důležitá jedna věc - prevence, kterou za sebe považuju za mnohem snazší (nebála bych se ji nazvat za přirozenou), než by se mohlo na první pohled zdát...

(v ukázkách jsou využívány prvky krizově-interventní a peer-terapeutické práce)


"Malá povídání" jako (nejen) ranní rituál

Mám ráda rána. Chodím se zdravit s lidmi, které podporuju, a máme chvilku prohodit několik vět, případně se domluvit na konzultacích později dopoledne. Taky je to doba, kdy, tedy z mé zkušenosti, jsem příjemcem nejupřímnějších zpětných vazeb. Jednou mi slečna, s kterou jsem spolupracovala, řekla, že na identifikační kartičce vypadám "jak debil". Pak si zakryla dlaněmi pusu a čekala na mou reakci. Neubránila jsem se smíchu.


Já: (smích) "Výborně, L., to je pokrok, dneska hezky bez přikrášlení. Zkusíme to "devulgarizovat"? (Toto označení jsme pro zjemnění jejího poněkud údernějšího vyjadřování používaly často.)

L.: "Tak jo. Na tý kartičce vypadáte blbějš než v reálu...?"

Já: "Výborný, L." (smích) "Pojďte dát high five!"


Ráno je prostorem pro "malá povídání". V krátkosti si řekneme, co je nového, jaké je venku počasí nebo který zpěvák (většinou mně neznámý) chystá turné.


N.: "Máte super sukni." Já: "Děkuju. Vy máte super mikinu. A máte uši na kapuci, to je paráda." N.: "Jojo, moje oblíbená. Jdete na poradu?"

Já: "Za chvilku, přesně tak." N: "A přijdete pak? Mám spoustu novinek." Já: "Rozhodně!"


nebo


R. + já: "Kde domov můj, kde domov můj..."

(dozpíváme českou hymnu i s navazující hymnou slovenskou)

R.: "Prší." Já: "Ano."

R.: "Jdu na snídani." (odchod) : "Dobrou chuť!"


Tyhle krátké dialogy jsou fajn kdykoliv během dne. Někdy člověk zkrátka nemá náladu nebo kapacitu povídat si o něčem těžkém nebo si sednout k delší konzultaci. A tak mluvíme o počasí, o filmech, o hudbě, o knížkách, o barvách,... anebo komentujeme vymalováváni omalovánek a mluvíme o tom, jak je fajn mít chvilku hlavu vypnutou, nebo o tom, že by tráva mohla být zelenější a pastelky barevně pestřejší. A je to skvělý.


Orientace na silné stránky

Jedním ze stěžejních pilířů komunikace zaměřené na zotavení je orientace na silné stránky. Čím dál tím častěji se utvrzuji v tom, že silná stránka se dá najít v sebebeznadějněji vyznívajícím rozhovoru.


K: "Kradete mi myšlenky!"

Já: "K., za sebe Vám můžu říct, že Vám myšlenky nekradu. Ale určitě Vás o tom nebudu přesvědčovat. Asi Vás něco vede k tomu si to myslet..."

K: "Víte co si myslím!"

Já: "Netuším, co si myslíte. Ale záleží mi na tom, jak Vám je. Poslechnu si o tom ráda, ale pouze v případě, že mi to budete chtít říct."

K: "Nemůžu to nikomu říct. Nemůžu nikomu věřit."

Já: "Máte takovou zkušenost? Že nemůžete nikomu věřit."

K: "Jo. Ukradli mi nápady. A vydávali je za svoje."

Já: Mrzí mě, že máte takovou zkušenost. Naprosto respektuju, že se mnou nechcete mluvit o svých myšlenkách. Napadlo mě, jestli by pro Vás bylo přijatelnější mluvit o tom, jak se cítíte..."

K: "Musím?"

Já: "Určitě nemusíte. Je to jen možnost pro případ, že byste to chtěla probrat."

K: "Nemohly bychom to zkusit zítra?"

Já: "Určitě mohly. Můžeme se domluvit tak, že se za Vámi zítra stavím a zkusíme si popovídat a když to nepůjde, nic se neděje a zkusíme to zase pozítří?"

K: "Tak jo."

Já: "A K.?"

K: "Jo?"

Já: "Je skvělý, že si držíte svoje hranice. A podle mě je vážně odvážný, že tu možnost zásadně neodmítáte a dáváte tomu šanci. Děkuju."


nebo


P: “Vy teda dneska vypadáte.”

Já: “Jak vypadám?”

P: “No, ty pytle pod očima. Jste asi moc nespala, co?”

Já: “Máte pravdu.” (smích) “Mám teď zkoušky ve škole, tak jsem dneska spala míň. A děkuju! Jste všímavá a Vaše upřímnost je super.”

(ticho)

P: “Vy jste stejně divná.” (smích)

Já: (smích) “Teď jdu na poradu, ale ráda za vámi přijdu po ní, jestli budete mít kapacitu si popovídat. Zajímá mě, jak se dnes máte.”

P: “Tak jo, tak mě pak najděte.”


Mapování silných stránek je mojí oblíbenou technikou. Lidé si často přivlastňují jen své zdánlivé chyby (dávám přednost výrazu prostor pro učení se), ale už méně si všímají toho, v čem jsou dobří, jaké jsou jejich přednosti a kvality. Na tom se snažíme pracovat v každé možné chvíli, protože až příliš mnoho lidí, s kterými spolupracuji, nikdo nikdy za nic nepochválil. A z toho je mi smutno. Takže chválíme, podporujeme a oceňujeme i zdánlivě sebemenší maličkost, protože pro někoho to může být ta největší věc v jeho dosavadním životě.


Když profesionalita dostává na frak

Některé dny jsou zkrátka na prd. Člověk se hůř vyspí, někdo ho naštve cestou do práce v autobusu, jsou erupce na Slunci,... zkrátka vstane levou nohou. A může se stokrát omílat, že profesionál by to na sobě neměl dát znát. Jasně. Neměl. Vtip je ale v tom, že lidé, s kterými spolupracuji, jsou vysoce vnímaví. Zvlášť, pokud s nimi spolupracuji delší dobu (rozumějte několik dní).


D: "Někdo Vás naštval?"

Já: "Jak jste to poznal?"

D: "Dneska máte terapeutický čelo, a ne soucitnou vrásku."

Já: "Prosím?" (směju se)

D: "No jo. Když máte terapeutický čelo, tak jste víc vážná, takže Vás někdo naštval."

Já: "To máte takhle rozdělený?" D: "No jo."

Já: "Máte pravdu. Naštvala jsem se na jednoho člověka v autobusu."

D: "Určitě stál přede dveřmi a blokoval je, že jo? Nebo nechtěl pustit sednout seniora, že jo? Jednou jsem taky takhle jel autobusem a..."


nebo


T: "Včera jste teda byla příjemnější."

Já: "Vnímáte to tak?"

T: "Jojo. Víc jste chválila a byla s Vámi větší sranda. Dneska stojíte za prd."

Já: "Máte pravdu. Dneska jsem vstala trochu levou nohou. Od teď se budu snažit stát míň za prd, jo?"

T: "Platí."


Zkraje jsem tyhle zpětné vazby brala jakou svoje pochybení. Nechtěla jsem stát za prd. Nechtěla jsem mít terapeutické čelo. Když jsem si ale celou věc terapeuticky i supervizně zpracovala, zkusila jsem si z toho vzít to pozitivní. Kdyby ke mně lidi, s kterými spolupracuju, necítili důvěru a bezpečí, pravděpodobně by mi nic z tohohle nahlas neřekli. A to je jeden z pilířů, které si chci udržet. Když mě tedy asi před půl rokem poslala jedna slečna na rovinu do prdele, byla jsem v tu chvíli na nás obě neskutečně hrdá.

Benevolentnost x prostor "zažít věci jinak"

Někdy se setkávám s názorem, že jsem až moc benevolentní a že si nechávám až moc věcí líbit. Všechny podněty k zamyšlení se nad svou prací mám ráda (ano, ano, někdy hned, někdy až s odstupem, kdy si tu a tamtu připomínku tak nějak zpracuju) a jsem upřímně vděčná za možnost některé situace sdílet se svými dvěma kolegyněmi. Samozřejmě anonymizovaně, čistě pro zkonzultování jednotlivých postupů. Většinou jsme se dobraly k totožným výsledkům. Pracujeme s lidmi, kteří mohou zažít jiný přístup i ve vyhrocenějších situacích. Někteří z nich mohou poprvé zažít jiné jednání než reakci agresivní, povýšeneckou, násilnou. Můžeme plnit funkci "trenažéru". A ano, někdy je to náročné, ale stojí to za to.


H: "Jdete pozdě." Já: "Já vím, H. A omlouvám se. Tiskla jsem omalovánky a špatně jsem si rozvrhla čas. Je to moje chyba a čas Vám samozřejmě vynahradím. Můžeme si prodloužit konzultaci." H: "To mi přijde návštěva." Já: "Aha. A můžu Vám to vynahradit jinak?"

H: "Můžete zítra přijít včas."

Já: "Platí. Zítra tu budu přesně."


nebo


Já: "Omlouvám se, M., já už mám po pracovní době a musím dnes na prohlídku k doktorovi, takže se nemůžu zdržet." M.: "Tak já to jen shrnu ve dvou větách." Já: "To bude skvělý. Děkuju." M.: "Takže sem máme přijela a přivezla mi tuhle soupravu. Nevěděla jsem, jestli se to ke mně hodí, ta růžová, ale je fakt pohodlná. Asi si ji vezmu ještě zítra. Mám v ní víc modrý oči, jsou i takový větší, jako že víc vyniknou. Ale to už je víc než dvě věty." Já: "To vůbec nevadí, M. Je super, že se v té soupravě cítíte dobře. A já Vám děkuju, že jste mi takhle vyšla vstříc a že to chápete. Není to samozřejmost." M.: "Já děkuju, že jste tu se mnou zůstala a poslechla si mě, i když máte už po pracovní době."

Já: (úsměv) "Já s Vámi vždycky mluvím moc ráda. A vážím si toho, co všechno se mnou sdílíte. Můžu za Vámi zítra přijít na klasickou konzultaci? Jsem zvědavá, jak to pokračovalo." M.: Tak jo! Takže zítra? Já: "Zítra."

M.: "Tak jo." Já: "Děkuju, M. Na shledanou a mějte klidné odpoledne!"

M.: "Vy taky!"


Vždycky jsem se snažila mluvit s lidmi, s nimiž spolupracuji, tak, jak bych chtěla, aby bylo jednáno s mým blízkým okolím. Lidsky. Slušně. S laskavostí. Když ráno přijdu, pozdravím. Když chci něco podat, poprosím. Když se mi něco nepovede, omluvím se. Když se mi něco líbí, pochválím to. Když něčí jednání naráží na moje hranice, komunikuju to. Když si všimnu nějaké specificky pozitivní situace, ocením ji. Člověk nakonec zjistí, že pokud to v sobě má a byl k těmto principům vedený, přichází tyto principy úplně automaticky a přirozeně. Odměna je pak až dojemná. Slečna M., která byla v začátcích skutečně ve velice akutním stavu a často byla v komunikaci velice naléhavá, spíše direktivnějšího ladění, dialogy vedla spíše hlasitější a neústupné, Vás nejen pochopí, že potřebujete odejít, i když ona by si ještě ráda povídala, ale navíc ještě poděkuje za to, že jste jí věnovali před odchodem prostor a domluvili si konzultaci na další den. Jo, dojalo mě to.


Dny jako korálek

Z výše uvedených příkladů může mylně vyznívat, jak jsou veškeré konverzace sluníčkové. Takže na rovinu: nejsou. Většina takhle probíhajících konzultací je výsledkem nespočtu méně plynulých a méně vzájemně srozumitelně vyznívajících slovních výměn, které ale postupně vytvořily základnu pro vzájemnou důvěru a respekt schovaný ve výsledných rozhovorech uvedených výše. Aby tady byla zastoupená i druhá strana mince, uvedu také příklady několika dialogů, které jsem nechytala dobře, kde jsem tápala, kde jsem musela hodně pracovat sama se sebou... protože i když věříme, že něco děláme dobře, neznamená to, že to skutečně dobře děláme a že není neustálý prostor se vyvíjet a hledat nové cesty.


B.: "Jak to mám vybarvit?" Já: "Jakkoliv chcete."

B.: "Fajn." (B. vymalovává vytištěné omalovánky) "Je mi mizerně." Já: "Chtěla byste mi o tom říct víc?"

B.: "Ne."

Já: "Dobře. Pokud byste změnila názor, klidně řekněte."

B.: "Dobře. Už mám domalováno."

: "To je super! Bavilo Vás to?" B.: "Ne. A vůbec jste mi nepomohla." (odchází)


nebo


Já: "Dobrý den, paní V., jak se dnes máte? Včera jste mi říkala, že se necítíte dobře." Paní V.: "Nechci s Vámi mluvit."

Já: "Rozumím. A nemůžu pro Vás něco udělat?"

Paní V.: "Dejte mi pokoj. Nechte mě. Dejte mi pokoj."

Já: "Nechám Vás. Děkuju, že mi říkáte, co potřebujete." (rychlý odchod)


nebo


Já: "Jak se dnes máte, I.?"

I.: "Přišla jsem o byt, přítel se na mě vysral a rodiče se mnou nemluví."

Já: "Nechcete si o tom popovídat?"

I.: "S Vámi? Tak to vážně ne." (odchod)


nebo


S.: "Vůbec na mě nemluvte, nebo si těch dvanáct let fakt odsedíte." (Když S. nesouhlasil s nějakým rozhodnutím nebo nechtěl využít možnosti mluvit s terapeutem, rozhodl o odsouzení toho či onoho člověka s různými výšemi trestních sazeb.)

Já: "Ale S. ..."

S.: "Teď to máte za šest."

Já: "Ale děkuju, S., že jste tomu dal šanci."

S.: "Teď to máte za osm."

Já: (přikývnutí, odchod)


Někdy zkrátka přijdou dny jako korálek. A je to tak v pořádku. Po takových situacích přichází čas k sebereflexi a úvahám, co můžu příště udělat jinak, jak můžu reagovat vhodněji, jak můžu situaci komunikovat lépe. Je to výzva, prostor pro další učení se, možnost se dál vyvíjet a růst. Někdy zkrátka není nad "verbální sprchu" a nejvhodnějším řešením někdy opravdu může být poděkování za snahu, rozloučení a odchod.


A trochu pozitiva na závěr...

Na individuální práci je nejtěžší, že Vám nikdo neřekne, jestli ji děláte dobře. Jak to lze změřit? Není to o letech praxe ani o počtech klientů. Ale o čem tedy? Je v tom mnohem víc (další vzdělávání, kterého se pravidelně účastním, stejně tak supervize, intervize, vhledy kolegů, kterým věřím, vlastní sebereflexe), co je pro mě ale nesmírně důležité, jsou zpětné vazby lidí, s nimiž spolupracuji. Především mám pak na mysli jedny specifické:


"Dobrý den, Eliško, zase se blíží podzim a mně je hůř. Nemohli bychom dát čaj a kávu a trochu o tom pokecat?"

(psáno tři čtvrtě roku od poslední konzultace)


nebo


"Hezký den, Eliško, zdravím Vás z Brna. Našla jsem si tu práci a zatím jsem bez hospitalizace (ťukám). I když bych se jí už nebránila, pomohla mi postavit se na nohy. Snad se máte dobře. Já už jo. Děkuju za to."

(psáno rok a půl od poslední konzultace)


nebo


*fotka od Eiffelovky s partou kamarádů* - "fuck social phobia! díky a zdravim" (psáno půl roku od poslední konzultace)


Nevím, jestli svou práci dělám dobře. Není to měřitelné. Jediné, co můžu říct s čistým svědomím, je, že se o to setsakramentsky snažím a dělám to neskutečně ráda. A ano, možná mám o kolečko víc, jak nade mnou už nemálo lidí nezapomnělo poznamenat. Ale jestli to tak je, je mi v tom neskutečně dobře. A asi mi to i umožňuje dělat práci, která mě baví a kterou snad nedělám úplně nejhůř.


Takže třikrát hurá a vstříc novým dobrodružstvím!


12 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Jak s dětmi mluvit o válce

Ještě před několika dny by asi málokdo z nás předvídal, že budeme tohle téma muset otevřít. Vzhledem k událostem odehrávajícím se několik set kilometrů od našich hranic se nám však začaly hromadit dot

Commentaires


bottom of page